Poruchy příjmu potravy: Můj příběh II.
V předchozím článku jsem se zmínila, že vlčí hlad byl pro mě velkým šokem, a protože jsem nevěděla, jak je běžný a že to není stav, který bude trvat věčně, začala jsem ho řešit bulimií.
Nebezpečí této nemoci spočívá v tom, že může být poměrně dobře skrytá. A že je zdánlivě zcela neškodná. Sama jsem se v ní utápěla asi čtyři roky. A byly to roky slz, nenávisti k sobě samé, neschopnosti jít dál. Styděla jsem se za to, co dělám. A ještě víc jsem se styděla za to, že to nezvládám. V té době jsem už začínala studovat psychologii. Jaký paradox. Mám pomáhat lidem s psychickými problémy a sama nevím, co se sebou.
Postupně se bulimie stala mým pomocníkem při řešení všech mých problémů. Protože jsem si už z anorexie nesla úzkostnou poruchu a nízké sebevědomí, které se ani s pomocí terapie nepodařilo ještě vyřešit, potřebovala jsem nějaký mechanismus, který by mi pomohl zvládnout všechny ty pocity bezmoci a neschopnosti. Tuto nejistotu a nepřijetí jsem si kompenzovala tím, že jsem kontrolovala své jídlo a tělo. Negativní emoce byly špatné, musely se sníst. A někdy i ty pozitivní. A to, co se snědlo, se muselo vyhodit, protože jinak bych byla tlustá a tlusté holky jsou na nic. Ach, ty omyly.
Pro lidi s PPP, jako je bulimie, je velmi běžné, že používají jídlo jako prostředek k řešení emočních problémů. Neschopnost vyrovnat se s negativními pocity, nejistotou, stresem a tlakem může vést k hledání úlevy a útěchy v jídle. Bulimie může být pro pacienty způsobem, jak se snaží ovládat svůj život a bojovat s pocity beznaděje a ztráty kontroly. Kromě toho může mít bulimie také psychologické kořeny v pocitech nedostatečnosti, nízkém sebevědomí, nízké sebedůvěře a nedostatku sebeúcty, což může vést k touze zlepšit svůj vzhled a výkon. To vše může být ještě umocněno vnějším tlakem a společenskými očekáváními, což může vést k neustálému srovnávání s ostatními a vnitřnímu pocitu selhání a neúspěchu.
Obrovským postupem vpřed byl moment, kdy jsem se přestala bát o tom mluvit.
Zase a znovu bych ráda poděkovala svojí nejlepší kamarádce, která mě “donutila” jí každý den napsat, jestli jsem ten den zvládla bez přejedení a pokud ne, stejně jí napsat a vypsat se z toho. Podpořila mě i v těch chvílích, kdy jsem se cítila fakt na prd. Uvědomila mi ten kus cesty, který jsem už ušla a já jsem mohla nahlédnout na to, že ačkoli ten den jsem možná selhala, není to pád až na úplné dno. Někteří tohle dokážou sami, ale myslím, že takových lidí je málo. PPP nám dokážou pěkně zamotat hlavu.
Je důležité si uvědomit, že nikdo není sám a že hledání pomoci a podpory od ostatních je normální a důležité. Když se o své situaci mluví otevřeně a bez strachu, může to pomoci i ostatním lidem, kteří bojují s podobnými problémy. Je třeba si uvědomit, že většina lidí s problémy stravování potřebuje pomoc a podporu a že hledání této pomoci je odvážné a správné rozhodnutí.
Dnes jsou to už více než dva roky, co jsem neměla jediný bulimický záchvat. Nikdo neříká, že je to pořád dobré. Dodnes bojuji s úzkostí, zvykám si na to, že emoce jako smutek, vztek a zklamání je třeba prožívat. Dát jim volný průchod. A pomalu se učím, kdo jsem po všech těch letech, kdy byla PPP součástí mé identity. Stále v ní má své místo, a proto o ní mluvím. Ale dnes je to místo, které mi pomáhá být lepším člověkem. Být oporou pro ostatní lidi, kteří by sebrali odvahu požádat o pomoc. Pro ty, kteří se cítí stejně bezmocní a potřebují ten nadhled, potřebují, aby tu pro ně někdo byl, když se nenávidí. Vždycky se najde něco, co na sobě můžeme milovat. Já už to vím. A proto mohu dál rozdávat lásku.